Expedice pohraničí ČR podzim 2013

 Nikdy mě nenapadlo, jak málo vlastně známe svou vlastní rodnou zemičku. Zemičku říkám proto, že rozhodně naše republika nepatří mezi nějaké světové ani evropské velikány co se týká rozlohy, ani nemáme žádné velehory, moře, činné vulkány, nebo jiné bombastické zajímavosti a přesto je naše zemička zajímavá a troufám si říct, že v mnoha oblastech. Pro naši první expedici jsme byli inspirováni nápadem tří mladíků, kteří necelý měsíc před námi podnikli rovněž expedici do nejvzdálenější obydlené vesnice na východním Slovensku a expedičním vozidlem byl klasický Trabant. Jejich cesta dopadla úspěšně, letitý Trabant to vydržel bez nějakých obtíží. Tím ovšem nechci říct, že naše cesta byla rovněž provedena podobným vozítkem. Za prvé - nevlastníme žádného Trabanta. Za druhé - podobné, zřejmě poněkud nepohodlné cestování by asi nebylo nejvhodnější pro naše starší kosti. Volíme tedy formu jiného vozidla, které máme k dispozici a nutno říct, že se rovněž osvědčilo. Ale tím poněkud předbíhám. Tak tedy ke zrodu naší vlastní expedice. Prvním plánem je navštívit nejsevernější, nejzápadnější, nejjižnější a nejvýchodnější výběžky naší vlasti, ale postupně byl plán ještě upraven s ohledem na členitost naší státní hranice a výsledným konceptem expedice se stal plán objet všechny příhraniční oblasti a navštívit tak všechna obydlená místa, která leží nejblíže hranici české republiky. Vypadá to docela jednoduché, do té doby, než si člověk sedne k počítači a přiblíží si mapu na takové měřítko, že může hledat jednotlivé nemovitosti a cesty k nim. A tak začala první fáze naší expedice - vlastní příprava. Po večerech sedím nad mapami a sepisuju kudy pojedeme a hned po prvních několika hodinách je mi jasné, že to nebude akce na pět dní. Bude to hotový cestovatelský masakr. Nebudu zde dál popisovat kolik času mi zabrala příprava, ani kam až jsem se s přípravou dostal po hranicích. Pro začátek nám to bude určitě stačit.

Datum odjezdu je nakonec stanoveno na 11. září, což je středa. Po naložení věcí, které si myslíme, že bychom mohli cestou potřebovat (nakonec se ukazuje, že jsme zase sbalili spoustu věcí navíc), vyrážíme. Směr hranice se Slovenskou republikou a výchozím bodem pro první část příhraniční expedice je zvolen hraniční přechod Střelná.

Máme za sebou prvních 228 km cesty, ale odtud už to tak rychle asi nepůjde. Zde se otáčíme a podle plánu je prvním osídleným místem Francova Lhota, dál přes Valašskou Senici až na její nejvzdálenější osídlenou nemovitost v místní části Salánka na hřebeni kopců, které patří do oblasti Beskyd.

V současné době je sice tento objekt v probíhající rekonstrukci a nový majitel, se kterým se tu dáváme do řeči, nám radí, kudy můžeme pokračovat v cestě. Vůbec mu nezávidíme, co ho zde čeká ještě práce, než se toto středisko dostane do dobré kondice. Je na něm vidět, že si je vědom toho, že to nebude vůbec snadné - držíme mu palce, aby se mu jeho záměr vydařil. Dáváme se opět do pohybu  a dle jeho rady sjíždíme zpevněnou cestou přes vrch Chmelinec -n.v. 725 m zpět do Valašské Senice. Na této hřebenovce míjíme krásnou dřevěnou stavbu - "Kaple u Huberta", v jejíž blízkosti je řada dalších dřevěných, vyřezávaných doplňků.  Ve Valašské Senici  se pokoušíme najít zkratku úzkými cestičkami do několik kilometrů vzdálené obce Zděchov. Mapy ovšem nejsou dokonalé a polní cesty se mnohdy mění s ohledem na potřeby v těchto oblastech žijících obyvatel, takže drobátko bloudíme. Zastavujeme v místě, které se mi nezdá úplně nejvhodnější ani pro terénní auto. Cesta před námi má příšerný sklon a její hlinitý rozmočený povrch po předcházejících deštích ve mě absolutně nebudí žádnou důvěru. Vracíme se kousek zpět k chalupě v kopcích (dle mapy místní část Zbranek), kde jsem si všiml nějakých lidí, abychom se zeptali kudy by se dalo projet. Posílám navigátora Anife, aby zjistila potřebné údaje. Vystupuju rovněž, abych se trošku protáhl. Chaloupky zde v kopcích vypadají jako ze starých časů a možná, že se zde i čas zastavil. Všude kolem je vidět nějaké drobné i o něco větší domácí a hospodářské zvířectvo a pravděpodobně se místní obyvatelstvo věnuje výhradně hospodaření. Možná jsme pro ně jako nějaká atrakce, trapní turisté, kteří nevědí jak lépe nakládat s volným časem a tak se setkáváme s tvrdou realitou. Od nedalekého roubeného seníku k nám míří volným krokem zvědavá koza a jak říká Anife je širší než delší (zřejmě budou kůzlátka) a když už je asi metr od nás, tak na nás její majitelka volá, že koza ráda trká, ale na pomoc nám nejde. Na nějaký útěk je docela pozdě. Dochází k prvnímu kontaktu. Koza si vybrala jako cíl Anife, ta se jí snaží odstrčit, ale koza je neúnavná, vůbec nevím co mám udělat. Před očima majitelů nechci použít nějaké násilí vůči neodbytnému zvířeti. Tanec kolem dokola pokračuje a konečně se jeden z hospodářů rozhodne nám přijít volným krokem na pomoc. Kozu odhání klackem, ale než se dokážeme vyptat na cestu, koza se opět obloukem vrací. Dovídáme se, že ta příkrá cesta kde jsme se otáčeli byla ta pravá. Měníme alternativu další cesty a dáváme se na ústup. Nikdo zde o nezvané hosty zřejmě nestojí, po cestě k autu jsme ještě doprovázeni pejskem, který si chce jako suvenýr odnést kousek nohavice. Dovoluji si mu tento nápad úspěšně rozmluvit. Tato zastávka nám dala jasně najevo, že cesta nebude nijak snadná, odnesla to mapa a Anife má lehce zhmožděnou ruku. Mám velké výčitky, že jsem nedokázal a nemohl účinně zasáhnout, ale s ohledem na přítomné majitele to ani nešlo. Možná by se jim nelíbilo, kdybych jim kozu přetáhl klackem... a trošku nás překvapil a rozladil i ten jejich přístup. Jedeme dál vstříc dalším zážitkům.

Pokračování příště.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Volíme cestu menšího odporu a vracíme se po neúspěšném pokusu do Valašské Senice a dál do Francovy Lhoty. Zde je možná varianta odbočit doprava na Pulčín, nebo se vrátit až na hlavní silnici. Volíme kratší, ale o to užší variantu přes kopec do Pulčína.

V blízkosti této vesničky v kopcích se nachází Národní přírodní rezervace Pulčín - Hradisko, turisticky přístupná po značených cestách. Na případnou vycházku si necháváme zajít chuť a z Pulčína sjíždíme na hlavní silnici  a zde pokračujeme doprava na Lužnou, Valašskou Polanku, Leskovec a Ústí. Tady odbočujeme opět k východu směrem na Hovězí a Huslenky a teprve zde opět doprava na Zděchov, do kterého jsme se původně pokoušeli dostat přes kopce. Kontrolní záznam ukazuje, že od hraničního přechodu ve Střelné jsme do Zděchova najeli 68km. Na konci Zděchova nás zastavuje zákaz vjezdu, takže do sousedního údolí musíme opět po asfaltkách. K dalšímu zákazu vjezdu v místní části U králů je to jen devět kilometrů. Co se dá dělat. Opět otáčíme a vracíme se zpět až do Huslenek a zde ještě vyjíždíme do dalšího bočního údolí, kolem říčky Kychová až na konec do místní části U Čechů. Zde ovšem naše počínání opět ukončuje zákaz vjezdu, lesní cestou bychom se už dostali jen na hranici se Slovenskem. Jedeme zpět do Huslenek a zde se dáváme opět vpravo na Halenkov a Nový Hrozenkov. Z Hrozenkova vede silnice přes Vranču a Velkou Vranču neskutečnými serpentinami až na hraniční přechod v lyžařském areálu Kohútka. V zimním období to musí být zážitek se tudy škrábat na kopec. Dnešní den se pomalu chýlí ke konci a my se pokoušíme najít nějaký útulek kde složit hlavu a dát si něco k snědku. Areál Kohútka se svými kapacitami o dva nocležníky nemá zájem, ale kousek k severu po hranici se Slovenskem je situován horský hotel Portáš. Cesta k hotelu je poněkud krkolomná (připomínající zpočátku sjezdovku, která zde v zimním období nepochybně je). Zde nás ochotně přijímají pod svou střechu.

Už brzy z rána zvědavě vykukuju z okna našeho pokoje, jaký asi bude dnes den a co je vlastně z toho kopce vidět. Sice se teprve zvolna rozednívá, ale modravé až dočerna zbarvené vzdálené horizonty s mlžným oparem v údolích dávají předzvěst zajisté krásného výhledu.

Sjíždíme z hraničního přechodu Kohútka zpět do údolí, až do Nového Hrozenkova a hned v následující obci Karolince odbočujeme doprava do dalšího horského údolí směrem na obec Stanovice. Ve spodní částí údolí je vodní nádrž Karolinka, kde v současné době probíhá rekonstrukce hráze.  Údolí dál pokračuje směrem k hranici se Slovenskem, ale zde není zakončeno žádným oficiálním hraničním přechodem. Musím ovšem říct, že je  zde opravdu krásně.

Domky jsou vesměs ve většině případů stylově upraveny různými dřevěnými doplňky, což plně charakterizuje místní kraj. Dřevo zde bylo vždycky nejdostupnějším stavebním materiálem a přestože bylo v nedávných dobách poněkud z prvního místa vytlačeno, tak se zdá, že původní trendy se opět vracejí. Dřevo je prostě dřevo. Ale už se přestanu rozplývat nad krásami dřeva a vrátím se zpět na cestu. Na konci Stanovic se otáčíme, vracíme se do Karolinky a pokračujeme doprava na Velké Karlovice. Odtud vybíhá na Slovenskou stranu několik dalších údolí a my si vybíráme to, kterým se dostanem co nejdál, kolem Tísňavského potoka. Směřujeme nejprve do Malých Karlovic, zde nás zákaz vjezdu otáčí o kousek zpět na předchozí křižovatku do hlavního údolí, odkud pokračujeme doprava na Podťaté, dál na Podešví a přes serpentýny prudkým stoupáním až na hraniční čáru.

Takže na Bumbálce odbočíme vpravo po hranici, k Masarykově chatě je cesta zcela v pohodě, ale o kousek dál se situace poněkud mění, prudké kamenité klesání lesem, několik cest na výběr, sjíždíme dolů bez problémů jednou z variant (nakonec to vypadá, že jsme si vybrali tu nejhorší). Po výjezdu z lesa zjišťujeme, že je zde několik chalup i aut, které bychom zde nejspíš nečekali (je vidět, že horalé jsou zvyklí na horší terény), pokračujeme po hřebeni až ke zmiňované chatě Sněžná.

Ta je situována kousek pod hřebenem v malé horské louce. Sjíždíme do prudké zatáčky k chatě a zde zaparkujeme (odhadem na maximálně dvojmístném parkovišti, zřejmě se sem běžně autem nejezdí), zbytek dojdeme pěšky. Děláme fotodokumentaci a chceme vstoupit do objektu s celoročním prvozem a restaurací (kde plánujeme občerstvení), ale je bohužel zavřeno. Takže se vracíme na parkoviště, startujeme a místo opouštíme. V nejhorším úseku (varianty několika cest) volíme k výjezdu cestu vpravo. Je sice stejně strmá, ale v kolejích je oproti té vedle jen zlomek těch kutálejících se kamenů. Opravdu by mě zajímalo, jak tudy vyjede auto bez náhonu na všechna kola, ale toto potěšení je nám bohužel odepřeno, zrovna touto dobou zde nic nejede. Kousek nad tímto místem se zastavujeme na hřebenové horské louce, odkud je velice dobrý výhled na blízké i hodně vzdálené kopce, včetně Lysé hory.

Zde naše cesta končí a opět otáčíme zpět do údolí. Za obcí Zlatník dojíždíme do místní části Papežov, odtud je odbočka směrem na Lysou horu, ovšem pouze na povolení, zde jen na chvilku zastavujeme z jistých všeobecných důvodů a mimo to ještě fotíme malou kaskádu na říčce Mohelnici která právě kolem protíká.

Odtud se vracíme až do Pražma a zde odbočujeme doprava do dalšího bočního údolí, kde leží obec Morávka a dál kolem údolní nádrže Morávka (pitná voda) několik kilometrů proti proudu stejnojmenné říčky až do místní části Bebek a Lúčka a tam naše cesta v tomto údolí končí. Podle mapy se různě dá ještě dojet k nějakým samotám, ale pokud bychom chtěli objíždět všechny samoty tady v těch horách, bylo by to asi na hodně dlouho. Jedeme zpět k dalším zážitkům. Zpět do Pražma, dál na Komorní Lhotku, Smilovice, Pržno, Guty, Podgrúň, Karpentná, Hrádek, Milíkov, Bocanovice, do údolí říčky Lomné přes obce Dolní Lomná a Horní Lomná až do osady Kyčmol - docela pěknej kus cesty. Zde už nás to dál zase nepustí, takže se vracíme do Bocanovic a pak míříme dál na Mosty u Jablunkova a odtud na hraniční přechod. Těsně před ním je odbočka na obec Hrčava, která je nejvýchodnější obcí České republiky. Zde už jsme před léty byli a řekl bych, že se zde celkem nic nezměnilo.Kostelík v Hrčavě.

Cestou do Hrčavy jsme minuli odbočku na horskou chatu Gírová a protože se pomalu blíží večer, začínáme uvažovat kam složit hlavu a tato horská chata se přímo nabízí. V Hrčavě se otáčíme a lesní cestou zamíříme na horskou chatu. Cesta je to opět dost divoká, místy je upravená štěrkem, někde jen prohrnutá buldozerem, ale hlavně navigace si zde neumí poradit, takže se ztrácíme v kopcích. Vyjíždíme kdesi na louku u nějaké horské chalupy a po cestě proti  nám šlape nějaký cyklista - naše spása. Zastavujeme ho aby měl možnost si  po vyšlapaném kopci odpočinout, ale zdá se, že není vůbec zadýchán (to sice absolutně nechápu), ale zato na náš dotaz kudy se dostaneme na chatu Gírovou odpovídá, že tam  právě jede na pivo a ať ho následujeme. Než se stihneme otočit je už notný kus před námi. Jedeme za ním a za chvilku se vynořuje z lesa mýtina a na ní horská chata Gírová. Teprve teď si upamatovávám, že i zde už jsme tehdy před léty byli, akorát jsem zapoměl jak se to jmenovalo. Majitel na naši otázku zda se zde můžeme ubytovat nijak neprotestuje, a dokonce se najde i  něco k snědku. Po večeři si ještě s Anife vyšlápneme na vrcholek Gírové (jak se později dovídám je to sice jen převýšení šedesát metrů, ale kopec jako kráva, mimochodem mě se to zdálo teda mnohem větší převýšení, ale budu věřit domácím)